Článek
Zvláštní. Kamkoliv člověk přijde, slyší to: Nejpravděpodobnější variantou povolebního uspořádání má být vláda ANO s ODS. Možná bez Andreje Babiše coby premiéra. Možná dokonce s premiérem z řad ODS, i když bez Petra Fialy.
Je to zvláštní, protože vedení ODS a celé koalice Spolu strávilo už spoustu času dementováním těchto zvěstí: Nestane se to, koalice Spolu buď půjde do vlády společně jako dva muži a jedna žena, anebo společně zůstane v opozici, říkají lídři trojkoalice.
Navíc, jak správně připomíná Petr Fiala, ODS už do vlády jít mohla. V roce 2017 jí Babiš nabízel za vstup do koalice, na co si jen vzpomněla. ODS tomu ale bez velkého váhání odolala, i když jak víme, ještě na jaře 2017 o tom špičky strany docela vážně debatovaly.
Takže proč se tím vlastně máme vážně zabývat letos znovu?
Inu proto, že o to Andrej Babiš, pokud volební výsledky dovolí, bude usilovat. A bude na to mít spoustu času. A při troše fantazie najdeme i důvody, proč by se to nakonec mohlo stát.
Není třeba zvláštního pozorovacího talentu, aby si člověk všiml, že Babišova negativní kampaň je zaměřena výhradně na koalici Pirátů a STAN. S myšlenkou na tyto strany premiér vstává i uléhá. O ODS, respektive celé koalici Spolu, jsme od něj neslyšeli skoro ani slovo.
Je také pozoruhodné sledovat, kolik politiků ANO po čtyřech letech vyhazování peněz z vrtulníku našlo zalíbení v rozpočtově odpovědné a všeobecně konzervativní politice. Severomoravský hejtman Ivo Vondrák. Ministryně financí Alena Schillerová (což zní jako ten nejvydařenější gag). Poslanec Aleš Juchelka. A další přibývají. Určitě i Karel Havlíček, aspoň jeden z nich. A když přijde jasný pokyn, nepochybně se přidají i další. Třeba s vysvětlením, že to byla ČSSD, která Babišovu vládu tlačila doleva, což přitom přece nikdo nechtěl.
U strany, která oficiálně nevyznává žádnou ideologii, ba ani žádnou trvalejší myšlenku, to není složitý taktický úkrok. Zvlášť když už bude po volbách. Jenže na tango musejí být přece jen dva. Co by se tedy muselo stát, aby scénář vlády ANO s ODS došel naplnění?
Zaprvé je potřeba říci, že když Petr Fiala, Markéta Pekarová Adamová a Marian Jurečka tvrdí, že s ANO vládnout nebudou, myslí to vážně. Nenajdeme mnoho důvodů, proč jim to nevěřit, i když pár ano. Třeba společné hlasování ODS s ANO (a SPD), kterým byla loni „zrušena superhrubá mzda“, sníženy daně zaměstnancům a vyhloubena další obří díra ve státním rozpočtu. Dokážete-li se shodnout na takhle důležitém tématu – v politice možná nejdůležitějším vůbec –, proč byste spolu nemohli rovnou vládnout?
Kdyby bylo případně potřeba vymyslet nějakou krycí legendu pro tuhle delikátní operaci, jedna se nabízí rovnou: vláda ODS a ANO by zemi zbavila závislosti na prezidentu Zemanovi nebo ji přinejmenším omezila. ODS by garantovala západní směřování země a pohlídala nejhorší možné excesy, alespoň dokud prezident neodejde v březnu 2023 na odpočinek. Možná by dokonce prosadila do čela BIS Michala Koudelku.
Je také pravda, že pro nemálo politiků i příznivců ODS představují Piráti podobně těžko přijatelného partnera jako Babiš – možná dokonce méně přijatelného. Jihočeský hejtman Martin Kuba to nedávno řekl v rozhovoru pro Právo docela srozumitelně: pokud by ODS měla jít do společné vlády s Piráty a STAN v pozici juniorního partnera, nečeká ji nic menšího než rozštěpení. Mimochodem, bývalý první místopředseda ODS Kuba, který se dokázal loni na podzim vrátit do politiky po sedmileté pauze, je často podezříván, že právě on by se mohl stát motorem sbližování ODS a ANO. Je ovšem fér říci, že Kuba mohl po loňských krajských volbách v jižních Čechách s ANO vládnout, ale neudělal to. Jenže to měl také na výběr.
A pak je tu ještě několik indicií. ODS čeká hned na začátku roku 2022, kdy se ještě bude skoro jistě vyjednávat o vládě, volební kongres. A pokud Petr Fiala, který vsadil vše na vytvoření protibabišovské koalice, nebude mít v zádech vítězství ve volbách, může se po osmi letech s předsednickou kanceláří rozloučit. A s jeho odchodem by se minimálně snížila síla závazku koaliční jednoty v povolebním vyjednávání. Zvlášť když každá z koaličních stran bude mít po volbách ve Sněmovně vlastní poslanecký klub.
ODS je v opozici osm let. Už to zažila mezi lety 1998 a 2006, i když časy opoziční smlouvy nebyly tak úplně klasickou opoziční řeholí. Návrat k moci je přirozenou touhou každé politické strany. Jen je tu samozřejmě otázka ceny a proveditelnosti. A tady dostává celý plán zásadní trhliny.
Především není jisté, jestli by ANO pouze s ODS vůbec dosáhlo na většinu ve Sněmovně. Přesněji řečeno je to dost nepravděpodobné. Najde se pak ještě někdo další, kdo by se přidal a dělal téhle alianci křena?
Dále pak každý, kdo se dá s Andrejem Babišem do holportu, musí vědět, že sice jde zdánlivě o jednorázově výhodný deal, ale dlouhodobě se na něm vydělat nedá. Zvlášť pokud do něj vstupujete v pozici menšího partnera. To vám ten silnější může klidně slibovat, že na vás bude hodný, nikdy vás nepodvede a třeba vám nabídne i pozici premiéra. Pokud ještě někdo věří slibu, který Andrej Babiš vysloví, žil posledních osm let patrně v jiné zemi bez přístupu k internetu.
À propos, premiérský post. Je docela možné, že Andrej Babiš po volbách nebude trvat na tom, že předsedou vlády musí být zrovna on. Možná místo sebe vystrčí dopředu Ivo Vondráka, Alenu Schillerovou nebo Karla Havlíčka, pokud ho ještě někdy někdo najde na některém z mnoha středočeských nádraží, kde momentálně nejčastěji pobývá.
Vypadá to velkoryse. A skočí na to jen úplný naiva. Babiš se i po třech letech na ministerstvu a čtyřech letech v čele vlády dokáže tvářit jako lídr opozice. Co by asi tak dělal mimo oficiální vládní funkci? Opravdu by si v ODS přáli vytvořit Babišovi co nepříjemnější pracovní prostředí třeba pro prezidentskou kampaň? Věří snad v ODS někdo, že existuje něco jako ANO bez Babiše? Je Země placatá?
ODS nikdy neskrývala svůj pragmatismus. Každý, kdo ji volí, si toho je vědom. A jak víme z historie, předvolební sliby platí obvykle do chvíle, kdy „voliči rozhodnou, jak rozhodnou, rozdají karty a je úkolem politiků hledat zodpovědná řešení“. Václav Klaus ještě krátce před volbami v roce 1998 mobilizoval proti levici a sliboval, že jeho ODS nebude nikdy tolerovat vládu ČSSD. A krátce po volbách začala ODS tolerovat menšinovou vládu ČSSD s premiérem Milošem Zemanem v čele.
Ano, tahle historka je 23 let stará a ODS si z ní odnesla bolestivé ponaučení: po čtyřech letech deklarované snahy „historicky znemožnit ČSSD“ sama prohrála další volby v roce 2002 o pět procentních bodů proti vítězné ČSSD, již vedl do voleb Vladimír Špidla.
Všichni už tak nějak tušíme, že nás po volbách čekají dlouhé měsíce provizorního vládnutí v režii prezidenta. Chaos a slabá vláda mu vyhovují ze všeho nejvíc, protože – jak je známo – jeho jediným cílem před odchodem je zničit tuto zemi, jak to jen dokáže. A jak budou utíkat dny, týdny a měsíce, veřejnost bude zčásti stále frustrovanější, zčásti stále apatičtější.
Udělat v takové atmosféře „historický kompromis“ bude možná lehčí, než to vypadá dnes, uprostřed silných slov předvolební kampaně.
ODS je strana pragmatická, ale taky zkušená a demokratická. Jejím jediným cílem není ochrana podnikatelských zájmů jejího majitele. Je to strana, v níž mají tradičně silný hlas komunální politici, a jen tak pro připomenutí – komunální volby budou už na podzim 2022, tedy za rok. A zatímco Andrej Babiš prohlašuje, že podzimní volby budou pro něj v 67 letech ty poslední, v ODS takový plán rozhodně nemají.
Takže když si to shrneme, ODS nakonec může skončit s ANO v jedné vládě. Za cenu, kterou si umí spočítat a která by byla neuvěřitelně vysoká.
